V čem je Sleep as an Droid tak chytrý? Nastavím si, že potřebuji vstávat nejpozději třeba v 7.00. Telefon pak přes noc sleduje můj spánkový cyklus a postará se o to, aby mě vzbudil ve chvíli, kdy zrovna nespím jako dřevo a probuzení nebude takovým šokem.

Celé to pracuje tak, že telefon ležící na matraci vedle mě sleduje svými senzory pohybu otřesy, způsobené převalováním se ve spánku. Vychází pak z přímé úměrnosti, že čím klidněji spím, tím je můj spánek hlubší. A jakmile se přiblíží čas vstávání, vybere okamžik, kdy jsem nejblíž procitnutí a spustí alarm. Dá se nastavit, kolik času před plánovaným budíkem to může udělat. Já používám 15 minut a jsem buzen v průměru v polovině tohoto intervalu, obvykle ne víc než 10 minut před nastaveným časem budíku. A věřte mi, funguje to! Je příjemnější vzbudit se o deset minut dřív, než je potřeba, a úspěšně vstát z postele, než rozespale dvakrát odkládat budík a hned ráno nestíhat. Vstávání se pro mě stalo tak nějak přirozenějším, i když prvních pár nocí jsem měl pocit, že nervozitou, zda mě to vážně vzbudí včas, nemůžu usnout. Ale obavy nejsou na místě – ani pokud Sleep as an Droid nenajde vhodný okamžik, začne vyzvánět nejpozději v nastavený čas.

V aplikaci jsou k dispozici statistiky vašeho spánkového cyklu, svůj spánek si můžete dokonce i hodnotit a grafy sdílet. Kromě toho máte k dispozici i další funkce, jako třeba možnost nahrávat si zvuky, co ve spánku vydáváte, nebo usínání s hudbou. Více se o nich nebudu rozepisovat, pro více informací bude nejlepší navštívit web Sleep as an Droid nebo si aplikaci rovnou vyzkoušet.

Zkušební verzi Sleep as an Droid si zdarma můžete stáhnout z Android Marketu. Pokud vás přesvědčí, jako mě, koupíte si za 25 korun unlock na plnou verzi.

Sleep as an Droid je dílem českého vývojáře Petra Nálevky.

Existuje několik druhů kopaček, lišících se především podrážkou určenou pro různé povrchy. Viz. tabulka zde: http://www.sportobchod.cz/s/jak-vybrat-fotbalove-kopacky-742

Pro ultimate frisbee jsou nejvhodnější asi tzv. lisovky, s plastovými lisovanými špunty, označené jako FG, firm ground. Jsou zmiňovány jako nejuniverzálnější kopačky.

Puma v5.08 SL Tricks FG

Kvůli dopadům z vysokých skoků by se MOŽNÁ hodily i HG, hard ground, které jsou dělané na tvrdé povrchy a víc tlumí dopad, ale jejich nízké špunty ve vyšší nebo mokré trávě ztrácí účinnost.

Také jsem četl, že na ultimate frisbee se hodí kopačky na americký fotbal. Bývají kotníkové, takže lépe drží nohu a navíc (jak říká Tonda), jsou primárně určené pro běhání a ne pro kopání. Nemá s nimi někdo zkušenost?

Kopačky na americký fotbal

Dopíjím vodu z lahve a prázdný obal házím za hrazení. Start se blíží, hranice mezi startovními koridory jsou zrušeny a všichni jdeme o pár kroků dopředu. A k tomu nám hraje znělka ze Stopy Xapatanu, což mě rozesmívá, protože to je moje zvonění na mobilu. Čas startu je stále blíž a blíž. A já mám pocit, že mě tlačí bota na pravém nártu, a tak si radši trochu povolím šněrování. Na hodinkách už mám poledne, ale vím, že mi jdou trochu napřed. Sehnu se, chci rozvázat kličku. A sakra, uzel! Jestli to teď odstartují, tak mě ten dav, sehnutého k botě, převálcuje! Uzel se mi naštěstí daří povolit, ale to už slyším startovní výstřel. Rychlou kličku, narovnat se a jít kupředu. Zvládnul jsem to A už to jede jako loni, hraje Vltava, dav se pohybuje směrem ke startu. Jdu vpravo, protože vím, že tam je první zatáčka nejkratší. Tentokrát mi to ke startu trvá jen něco přes půl minuty, mačkám stopky a už běžím. Ve špalíru vlajkonošů, kteří pískají na píšťalky, se člověk cítí jako král. Mám chuť kynout lidem na pozdrav. Ale tak se cítí jistě většina spoluběžců kolem mě. Chvíli si říkám, že tady vepředu už nebudou žádní čajíčci, takže pokorně běžím s davem. Za Mánesovým mostem mi dochází, že se běží přeci jenom pomaleji, než bych chtěl. Tak pěkně na kraj toho proudu běžců a už předbíhám. Je krásně, svítí sluníčko, tak 12 stupňů, bude to příjemný závod.

Na nábřeží Kapitána Jaroše míjím skupinku okolo vodiče s balónkem 1.40. To pro mě znamená, že když tohle tempo udržím, tak bych měl vyrovnat svůj loňský čas. Okolo trati jsou diváci a povzbuzují. Je to příjemné. Běžec přede mnou smrká (bez kapesníku) – snad mě to netrefí, to by příjemné nebylo. Běžíme po pravé straně silnice, v protisměru normálně jezdí auta. To mě přivádí k myšlence, jak velký je asi rozdíl v čistotě vzduchu tady vedle aut a někde na lesní pěšině. A jaký vliv to má na výkon? Raději v takové situaci běžím úplně vpravo. Obíháme holešovickou tržnici a míříme k holešovickým mrakodrapům. Podle mezičasů to vypadá na slušný výkon a zrovna když se zahloubávám do výpočtu ideálního času na 5 kilometrech, slyším svoje jméno. U trati stojí Luboš s Lenkou a fandí mi, takže si nemůžu odpustit křiknout „Voreeel“. Pak zatáčím na Libeňský most a za chvíli mám v nohách prvních pět kilometrů. Letos to utíká nějak rychle.

V občerstvovací stanici beru dva kelímky s matonkou a na pár vteřin zastavuji, abych je do sebe vylil. Rozhodnul jsem se hodně pít, abych ke konci běhu neměl takový pocit sucha v puse jako loni. A za běhu bych se víc polil než napil. Zastavením ztrácím nějakých 20 metrů, ale to hned doženu. Na Rohanském nábřeží vůbec nefouká. Hurá! Loni tady byl vítr dost znát. Letos je bezvětří a sluníčko. Míjím několik běžců, kteří se zbavují svršků a uvažuju o tom, že si asi taky odložím. Jsem na to připraven – mám na sobě tričko s dlouhým rukávem a přes něj ještě jedno s krátkým, na kterém mám přišpendlené startovní číslo. Nedělá mi tak problém se za běhu svléknout, zpátky si navléknout jen vrchní tričko a to spodní si uvázat kolem pasu. Z čísla se mi při tom vytrhnul jeden ze zavíracích špendlíků, ale to zmáknu napravit taky za běhu. Asi kilometr odsud by u trati měli stát naši a tak to nepotřebné tričko někomu z nich dám. Míjíme Hilton a běžíme Těšnovským tunelem. Mezi těmi zaprášenými stěnami osvícenými nažloutlým světlem lamp se mi vybavuje scéna ze seriálu Dlouhá míle, ve které Svatopluk Skopal běží závod Letenským tunelem a zachraňuje život zemdlelému soupeři. Z tunelu vede mírné stoupání, ale běží se mi dobře. Úsměv a „díky!“ pro osamělou fanynku u trati, ale asi neumí česky. Měl bych děkovat anglicky. Podbíhám pod Štefánikovým mostem a už vidím bráchu a taťku s kamerou. Házím jim tričko a volám „to už nechci“. Jedna z divaček si asi myslí, že jsem jí hodil svůj svršek jako suvenýr, a tak se pro něj shýbá. Vše se naštěstí vysvětlilo. A máme tady Revoluční ulici, Náměstí republiky a ulici Na Příkopě. Běžím kolem práce. Jaké by to asi bylo do práce běhat? Na Můstku se trať vlní mezi stánky velikonočního trhu a divácká kulisa je úžasná. A je tu meta 10 km. Tak trochu koketuju s myšlenkou, že by to možná mohlo stačit na hodinu třicet v cíli.

Na Národní třídě je další občerstvovací stanoviště. Přemýšlím, zda si vůbec brát Carbonex, protože sil mám ještě dost. Tak otvírám balení, rozlamuju energetickou tabletu na dvě půlky. Jednu odhazuju a druhou rozkousávám. Rychle beru vodu a zapíjím. No, mohl jsem se napít víc, zůstala mi v puse nepříjemně sladká chuť… U Tesca hraje jedna z kapel Marathon Music Festivalu písničku The Look od Roxette. A docela jim to jde, navíc hecují diváky, ať zpívají s nimi. Kdybych neměl na práci něco jiného, taky bych si zazpíval. Běžím směrem k Národnímu divadlu, vedle mě jede tramvaj. Pořadatelé a policie řídí provoz tak, aby se běžci a tramvaje nepotkali v jednom bodě. Takže tramvaj zastavuje a já přebíhám před ní na druhou stranu ulice a zatáčím kolem divadla doleva, opět na břeh Vltavy. Na jedenáctém kilometru si počítám, jak rychle bych musel běžet, abych pokořil čas 1.30 a docházím k tomu, že to asi nepůjde. Buď jsem někde zvolnil, a nebo jsem to spíš předtím špatně spočítal. A navíc jsou přede mnou Nusle, tam se moc netěším. Běží se do kopečka, a pak zase dolů, a minule mi to tam dalo pěkně zabrat. Na Palackého náměstí míjím v protisměru auto s časomírou a za ním běží nejrychlejší běžkyně, černošky. Už stihly uběhnout o čtyři kilometry víc, než já! V Nuslích to pro mě skutečně není žádný med a víc než dva kilometry běžím s bolestí v boku. Asi jsem si něčím rozhodil dýchání… A to, že mě neustále předbíhají běžci ze štafet, mi na optimismu taky nepřidává. To se jim to hopsá, když běží jenom pět kilometrů. Ale bojuju a snažím se zatínat břišní stěnu, abych si od bolesti trochu pomohl. Konec trápení přichází až na občerstvovací stanici po patnáctém kilometru. Úplně zastavuju, dávám si vodu a ionťák.

Když se znovu rozebíhám, bolest je pryč. Snad se mi nevrátí. Přes Palackého most přebíhám na Smíchov a zatáčím na jih, do ulice Svornosti. Stejně jako loni zde podle plánku trasy má být „Staropramen non-alcoholic beer point“ a opět nic. Škoda, zajímalo mě, jak to bude vypadat. Dýchá se mi už zas v pohodě a dělá mi příjemně koukat nahoru, na nebe. Důvěřuju rovné silnici pod nohama. Obrátka do protisměru na Strakonické a cedule s číslicí 18. Už jen tři kilometry. Ale nechci to přepálit jako loni, a tak běžím pořád svým tempem. Tři kilometry totiž nejsou nijak málo. Předbíhám běžce ve flanelové košili. Nechce se mi ani věřit, že to je regulérní účastník závodu, ale otáčím se na něj a startovní číslo má. Pohled na hodinky na 19. kilometru mi už jasně říká, že na trati budu o nějakou tu minutu déle, než hodinu a půl. To mi trochu kazí morálku a začínám mít pocit, že už nemůžu. Ale tím pádem mám v sobě ještě 70 % sil, přesvědčuju se. Přebíhám most Legií, kde probíhám mezi tramvajemi, a zatáčím na Smetanovo nábřeží, na cílovou rovinku. Pokud tak můžu říkat téměř kilometrové cestě na náměstí Jana Palacha… Už nějakou dobu přede mnou běží nějaký Ital s nápisem FOLLOW ME na zádech, sice mi trochu utíká, ale následuju ho. Zkouším trochu stupňovat tempo a myšlenky upínám k modrému koberci před cílem. Ždímu ze sebe co se dá (to je vidět i na fotce, zvláštní pozornost věnujte žíle na krku) a už je to tady. Na poslední metry ještě přidávám a když na časomíře svítí 1.32.17 probíhám cílem. To je po odečtení času startu realtime 1.31.35. Volá na mě pán s kamerou, je to můj taťka, a tak mávám do objektivu „divákům“. Pak si beru celofánovou folii proti prochladnutí a s úsměvem vítěze sám nad sebou se od hostesky nechám dekorovat medailí. V občerstvení fasuju lahev Mattoni Sport, banán a pomeranč. A teď rychle k vracení zálohy za čip a ke stánku rytí času na medaile – dokud tam nejsou fronty, přeci jsem takhle brzo nepřibíhal zbytečně.

Celé dopoledne jsem měl na práci jenom pár věcí: kvalitně se najíst (k snídani müsli a cereálie s mlékem + džus, ke svačině gainer), hodně pít, přichystat si věci na závod a pak se dostat na start. Takže jsem měl spoustu volného času, ale žádnou chuť trávit ho jakoukoliv aktivitou. Fyzické síly jsem si chtěl šetřit a v hlavě mi vířily myšlenky na nadcházející závod, tak by mi nešlo ani nad ničím přemýšlet. Z předstartovní „nudy“ mě vytrhl příjezd rodičů, kteří mi letos s bráchou dělali podpůrný tým. Domluvili jsme se na tom, kdy a kde je můžu čekat a kdy a kde můžou oni čekat mě. Potom jsem se obléknul na závod, vykonal už poněkolikáté za dopoledne potřebu a namazal si místa vystavená při závodě největšímu tření Niveou. Naši mě vyložili z auta na Palmovce a odjeli zaparkovat ke Florenci. Nechal jsem jim k ohlídání batoh s oblečením pro použití po závodě, pitím, mými doklady a foťákem. Sám jsem se vydal do metra, protože to byl nejrychlejší způsob, jak se na start dostat. Ještě že Praha byla plná plakátů, které dělali ½Maratonu reklamu, jinak bych se cítil jako exot. Na hrudi startovní číslo 660, na nohách tříčtvrteční elasťáky a boty New Balance, které jsem si letos speciálně kvůli závodu koupil (samozřejmě jsem je před závodem řádně zaběhnul, aby mě něčím nepřekvapily). A v ruce lahev s vodou, ze které jsem nervózně usrkával. Dojel jsem na Náměstí republiky a zbytek došel pěšky. U seřadiště v ulici 17. listopadu se mě začal zmocňovat ten příjemný pocit, na který jsem se už několik dní moc těšil. Ta spousta lidí, kteří mají jeden stejný cíl… Ještě jsem si vystál frontu na přenosný záchod a pak už jsem zamířil do seřadiště.

Pokračování v následujícím příspěvku.

Ten můj loňský čas je pro mě ale především zavazující. Už vím, jak rychle to dokážu zaběhnout, a tak si nemůžu říkat, že se jen tak proběhnu. Původně jsem chtěl trénovat opravdu pořádně, ale asi jsem to v lednu přepálil na páse a tak jsem pak měsíc bojoval s bolavým pravým kolenem. Naštěstí se to uklidnilo a když běžím s elastickým obinadlem, je to OK, ale vůbec jsem netrénoval podle představ. I když možná přeci jenom víc, než minulou zimu…

Původně nás mělo běžet z práce víc, odtud taky název mého atletického klubu Dasiboys

• Elektronik Supersonik, I’m The Anti-Pope – videoklipy na youtube
• Zladův nezdar v Eurovision
• Molvania – země nedotčená zubaři

Drahý příteli:
Jsme nazeveshopu. Jsme hlavně prodávat elektrických výrobků. Jako jsou digitální fotoaparáty, mobilní, LCD TV, Xbox, Notebooky, DV, MP4, GPS, a tak on.All položky přicházejí s mezinárodní záruka 12 měsíců. Pokud chcete něco koupit, obraťte se na nás svobodně, naše společnost by si přál, aby nabídl větší slevy a nejlepší služby pro obchodní spolupráci s Vámi / Vaše company.Any jiné obavy, vítej na našich internetových stránkách Visit: adresaeshopu. neváhejte a kontaktujte nás na adrese: kontaktnaeshop

(Skutečné kontaktní informace jsem pochopitelně zaměnil za jiný text, kurzívou.)

Pro začátek vyberte v menu nahoře Seznam nebo Mapa a pak už jen stačí vybírat věže a kochat se pohledem. Nejlépe v módu fulscreen. Ke každé věži si navíc můžete přečíst něco o její historii výšce a architektonických zvláštnostech.

Úchvatný je třeba pohled z Televizní věže na Žižkově, pozor na závrať

Pokud chcete přidat svůj názor na zpoplatnění pohledu do Macochy i vy, komentáře jsou vám otevřeny.

Update 16. 5. 2008: Dnes jsem při čtení novin zjistil, že se za pohled do Macochy už zase nevybírá. Viz třeba  Za pohled do Macochy už lidé neplatí.