Půlmaraton Praha 2009 (část 2 – závod)

Podél seřadiště na startu Hervis ½Maratonu 2009 jdu až téměř dopředu. Loňský čas mi zajistil parádní pozici. Na startovní čáře stojí elitní běžci, za nimi je mezera a koridor pro startovní čísla do 600, pak už ten můj. Do startu zbývá jen 10 minut, už je tady docela plno. Ještě si upravím tkaničky na botách a trochu se protáhnu. Nad námi létá vrtulník, okolo jsou kamery, fanoušci. A to všechno kvůli nám, běžcům přešlapujícím v ohradě, ze které budeme za chvíli vypuštěni na úprk ulicemi. Z reproduktorů hraje Eye of The Tiger, většina lidí okolo mě se usmívá. A je to tady, ještě jsem ani neodstartoval a už si frčím na endorfinové vlně. 🙂

Dopíjím vodu z lahve a prázdný obal házím za hrazení. Start se blíží, hranice mezi startovními koridory jsou zrušeny a všichni jdeme o pár kroků dopředu. A k tomu nám hraje znělka ze Stopy Xapatanu, což mě rozesmívá, protože to je moje zvonění na mobilu. Čas startu je stále blíž a blíž. A já mám pocit, že mě tlačí bota na pravém nártu, a tak si radši trochu povolím šněrování. Na hodinkách už mám poledne, ale vím, že mi jdou trochu napřed. Sehnu se, chci rozvázat kličku. A sakra, uzel! Jestli to teď odstartují, tak mě ten dav, sehnutého k botě, převálcuje! Uzel se mi naštěstí daří povolit, ale to už slyším startovní výstřel. Rychlou kličku, narovnat se a jít kupředu. Zvládnul jsem to A už to jede jako loni, hraje Vltava, dav se pohybuje směrem ke startu. Jdu vpravo, protože vím, že tam je první zatáčka nejkratší. Tentokrát mi to ke startu trvá jen něco přes půl minuty, mačkám stopky a už běžím. Ve špalíru vlajkonošů, kteří pískají na píšťalky, se člověk cítí jako král. Mám chuť kynout lidem na pozdrav. 🙂 Ale tak se cítí jistě většina spoluběžců kolem mě. Chvíli si říkám, že tady vepředu už nebudou žádní čajíčci, takže pokorně běžím s davem. Za Mánesovým mostem mi dochází, že se běží přeci jenom pomaleji, než bych chtěl. Tak pěkně na kraj toho proudu běžců a už předbíhám. Je krásně, svítí sluníčko, tak 12 stupňů, bude to příjemný závod.

Na nábřeží Kapitána Jaroše míjím skupinku okolo vodiče s balónkem 1.40. To pro mě znamená, že když tohle tempo udržím, tak bych měl vyrovnat svůj loňský čas. Okolo trati jsou diváci a povzbuzují. Je to příjemné. Běžec přede mnou smrká (bez kapesníku) – snad mě to netrefí, to by příjemné nebylo. 🙂 Běžíme po pravé straně silnice, v protisměru normálně jezdí auta. To mě přivádí k myšlence, jak velký je asi rozdíl v čistotě vzduchu tady vedle aut a někde na lesní pěšině. A jaký vliv to má na výkon? Raději v takové situaci běžím úplně vpravo. Obíháme holešovickou tržnici a míříme k holešovickým mrakodrapům. Podle mezičasů to vypadá na slušný výkon a zrovna když se zahloubávám do výpočtu ideálního času na 5 kilometrech, slyším svoje jméno. U trati stojí Luboš s Lenkou a fandí mi, takže si nemůžu odpustit křiknout „Voreeel“. 😀 Pak zatáčím na Libeňský most a za chvíli mám v nohách prvních pět kilometrů. Letos to utíká nějak rychle.

V občerstvovací stanici beru dva kelímky s matonkou a na pár vteřin zastavuji, abych je do sebe vylil. Rozhodnul jsem se hodně pít, abych ke konci běhu neměl takový pocit sucha v puse jako loni. A za běhu bych se víc polil než napil. Zastavením ztrácím nějakých 20 metrů, ale to hned doženu. Na Rohanském nábřeží vůbec nefouká. Hurá! Loni tady byl vítr dost znát. Letos je bezvětří a sluníčko. Míjím několik běžců, kteří se zbavují svršků a uvažuju o tom, že si asi taky odložím. Jsem na to připraven – mám na sobě tričko s dlouhým rukávem a přes něj ještě jedno s krátkým, na kterém mám přišpendlené startovní číslo. Nedělá mi tak problém se za běhu svléknout, zpátky si navléknout jen vrchní tričko a to spodní si uvázat kolem pasu. Z čísla se mi při tom vytrhnul jeden ze zavíracích špendlíků, ale to zmáknu napravit taky za běhu. Asi kilometr odsud by u trati měli stát naši a tak to nepotřebné tričko někomu z nich dám. Míjíme Hilton a běžíme Těšnovským tunelem. Mezi těmi zaprášenými stěnami osvícenými nažloutlým světlem lamp se mi vybavuje scéna ze seriálu Dlouhá míle, ve které Svatopluk Skopal běží závod Letenským tunelem a zachraňuje život zemdlelému soupeři. 🙂 Z tunelu vede mírné stoupání, ale běží se mi dobře. Úsměv a „díky!“ pro osamělou fanynku u trati, ale asi neumí česky. Měl bych děkovat anglicky. 🙂 Podbíhám pod Štefánikovým mostem a už vidím bráchu a taťku s kamerou. Házím jim tričko a volám „to už nechci“. Jedna z divaček si asi myslí, že jsem jí hodil svůj svršek jako suvenýr, a tak se pro něj shýbá. Vše se naštěstí vysvětlilo. 🙂 A máme tady Revoluční ulici, Náměstí republiky a ulici Na Příkopě. Běžím kolem práce. Jaké by to asi bylo do práce běhat? 🙂 Na Můstku se trať vlní mezi stánky velikonočního trhu a divácká kulisa je úžasná. A je tu meta 10 km. Tak trochu koketuju s myšlenkou, že by to možná mohlo stačit na hodinu třicet v cíli.

Na Národní třídě je další občerstvovací stanoviště. Přemýšlím, zda si vůbec brát Carbonex, protože sil mám ještě dost. Tak otvírám balení, rozlamuju energetickou tabletu na dvě půlky. Jednu odhazuju a druhou rozkousávám. Rychle beru vodu a zapíjím. No, mohl jsem se napít víc, zůstala mi v puse nepříjemně sladká chuť… U Tesca hraje jedna z kapel Marathon Music Festivalu písničku The Look od Roxette. A docela jim to jde, navíc hecují diváky, ať zpívají s nimi. Kdybych neměl na práci něco jiného, taky bych si zazpíval. 😀 Běžím směrem k Národnímu divadlu, vedle mě jede tramvaj. Pořadatelé a policie řídí provoz tak, aby se běžci a tramvaje nepotkali v jednom bodě. 🙂 Takže tramvaj zastavuje a já přebíhám před ní na druhou stranu ulice a zatáčím kolem divadla doleva, opět na břeh Vltavy. Na jedenáctém kilometru si počítám, jak rychle bych musel běžet, abych pokořil čas 1.30 a docházím k tomu, že to asi nepůjde. Buď jsem někde zvolnil, a nebo jsem to spíš předtím špatně spočítal. A navíc jsou přede mnou Nusle, tam se moc netěším. Běží se do kopečka, a pak zase dolů, a minule mi to tam dalo pěkně zabrat. Na Palackého náměstí míjím v protisměru auto s časomírou a za ním běží nejrychlejší běžkyně, černošky. Už stihly uběhnout o čtyři kilometry víc, než já! V Nuslích to pro mě skutečně není žádný med a víc než dva kilometry běžím s bolestí v boku. Asi jsem si něčím rozhodil dýchání… A to, že mě neustále předbíhají běžci ze štafet, mi na optimismu taky nepřidává. To se jim to hopsá, když běží jenom pět kilometrů. Ale bojuju a snažím se zatínat břišní stěnu, abych si od bolesti trochu pomohl. Konec trápení přichází až na občerstvovací stanici po patnáctém kilometru. Úplně zastavuju, dávám si vodu a ionťák.

Když se znovu rozebíhám, bolest je pryč. Snad se mi nevrátí. Přes Palackého most přebíhám na Smíchov a zatáčím na jih, do ulice Svornosti. Stejně jako loni zde podle plánku trasy má být „Staropramen non-alcoholic beer point“ a opět nic. Škoda, zajímalo mě, jak to bude vypadat. Dýchá se mi už zas v pohodě a dělá mi příjemně koukat nahoru, na nebe. Důvěřuju rovné silnici pod nohama. 🙂 Obrátka do protisměru na Strakonické a cedule s číslicí 18. Už jen tři kilometry. Ale nechci to přepálit jako loni, a tak běžím pořád svým tempem. Tři kilometry totiž nejsou nijak málo. Předbíhám běžce ve flanelové košili. Nechce se mi ani věřit, že to je regulérní účastník závodu, ale otáčím se na něj a startovní číslo má. Pohled na hodinky na 19. kilometru mi už jasně říká, že na trati budu o nějakou tu minutu déle, než hodinu a půl. To mi trochu kazí morálku a začínám mít pocit, že už nemůžu. Ale tím pádem mám v sobě ještě 70 % sil, přesvědčuju se. 🙂 Přebíhám most Legií, kde probíhám mezi tramvajemi, a zatáčím na Smetanovo nábřeží, na cílovou rovinku. Pokud tak můžu říkat téměř kilometrové cestě na náměstí Jana Palacha… Už nějakou dobu přede mnou běží nějaký Ital s nápisem FOLLOW ME na zádech, sice mi trochu utíká, ale následuju ho. Zkouším trochu stupňovat tempo a myšlenky upínám k modrému koberci před cílem. Ždímu ze sebe co se dá (to je vidět i na fotce, zvláštní pozornost věnujte žíle na krku) a už je to tady. Na poslední metry ještě přidávám a když na časomíře svítí 1.32.17 probíhám cílem. To je po odečtení času startu realtime 1.31.35. Volá na mě pán s kamerou, je to můj taťka, a tak mávám do objektivu „divákům“. Pak si beru celofánovou folii proti prochladnutí a s úsměvem vítěze sám nad sebou se od hostesky nechám dekorovat medailí. V občerstvení fasuju lahev Mattoni Sport, banán a pomeranč. A teď rychle k vracení zálohy za čip a ke stánku rytí času na medaile – dokud tam nejsou fronty, přeci jsem takhle brzo nepřibíhal zbytečně. 😉